Irsko I

Cesta do zelené země, tam, kde se rodí naši adopťáci

Dostali jsme pozvání do PAWS, to je útulek, z něhož pochází převážná většina greyhoundů a lurcherů adoptovaných do České republiky.
A že prý máme přijet, abychom na vlastní oči viděli, jak to chodí.
A to my samozřejmě vidět chceme.

Sobota, 22. 8. 2009

Déjednička naštěstí není ucpaná, tak snad kolem poledne budeme na Ruzyni. Prší. ("Prší jako v Irsku", dalo by se nyní po zkušenosti říct.)

Na letiště doráží také Terezka.

Frankfurt nad Mohanem. Obrovské letiště. Tak honem najít náš gate.

Tak které letí do Dublinu?

Letiště Dublin anebo Dovlin, jak říkají Irové:

Evidentně jsme tady v bezpečí.

Čekáme na Damiena, který nás má odvést do domu psí babičky Deirdre (prezidentky PAWS).
Přijíždí bus v irských barvách... potom Damien se svým taxi. My to prý ale máme grátis. ;-)

A hurá do Naas, už nás čekají...

A očekával nás celý zástup:

Deirdre, Pipi, Lizzy, Ben a ještě malá, bílá fenečka, jejíž jméno mi vypadlo, samozřejmě náš Pupinek a nesmíme zapomenout
na dva černé kocoury - staršímu z nich je úctyhodných 21 (!) let a vlastně ještě starouška, irského setra, který ovšem patří panu choti.

Psí babička nám navelela odnést si věci do pokoje a potom vyvenčit a nakrmit Pupinka. Potom prý bude večeře a diskuze.
Jak řekla, tak se i stalo, odmlouvat jsme věru ani nezkoušely. Netušíme, jak to Deirdre dělá, ale ještě ve 2 v noci byla plná energie,
zatímco my dvě padaly únavou. Asi se jí nás zželelo a propustila nás tedy spát. Pokojíček čekal...

Neděle, 23. 8. 2009

A najednou je ráno... anebo není? Slyším Terezku řešit cosi po telefonu o (čtenáři prominou) pokakání. Hmm, aha, chůdě Blackouš,
stýskalo se mu po mamince, měl nervíky... Kolik máme hodin? Venku je světlo... Zív, počítám, že dnes bude náročný den...

A byl. Začal ovšem nevinně. Na chodbě se válel jeden ze dvou kocouřích mazlíků, se šíleným jménem, které nedokážu vyslovit.

Tak jsme se trochu pomazlili...

A dole Deirdre povídá: "Vezmi foťák a go-go" (jako že mám jít s ní :-) ). V ruce držela mísu s kusy pečiva, na sobě růžový župan a
rázně si to štrádovala před branku na cestu. Za chvíli bylo jasné, co mi chtěla ukázat:

A potom šup, šup, proběhnout se s Pupikem a ostatními a honem do Callanu, tam někde za vesnicí je útulek Paws.
Autobusem je to asi 1,5 hodiny jízdy. Ještě, že nemusíme pěšky. Deirdre nás doprovází ma zastávku.

Tudy se jde k Gině, která bydlí v domku vedle pozemku Paws a celý chod řídí.
Řeknu vám, telefony drnčí v jednom kuse. Gina to zvládá s úsměvem.
Vítáme se s jejich domácími pejsky a zaráží nás pohled na malinkou, černou lurcherku,
která se před kuchyní krčí v kleci. Rozklepe se strachy, jen co se k ní skloníme. Proč asi?
Tom vysvětluje, že bývala kýmsi bita, a že teď už se prý bojí méně. Jim už věří. Cizím ne.

A bude hůř...

Nejdřív ale pár fotek Manuky a jejich kamarádů. Ti už jsou v pohodě. Jejich domov je právě tady.

Tak jdeme. Jdeme se podívat do útulku na ty, které známe jenom z fotek. A na další, které ještě vůbec neznáme.
Následující fotografie jsou smutné. Skutečnost je ale ještě smutnější.
Rádi bychom je ukázali všem, kteří nechápou, proč je pomoc tak potřebná.

Touto uličkou jsme s Terezkou procházely mnohokrát sem a tam při venčení.
Procházíte kolem kotce z mřížoví, betonu a plechů... objeví se většinou dva páry
očí, čumáček a cpe se to přes mříže k vám... postupně se všichni rozštěkávají.
Když si z některého kotce vytáhnete pejska nebo pejsky a odcházíte s nimi ven,
musíte touto uličkou projít zase zpět.
Intenzita štěkotu sílí... a sílí.
Takový soukromý očistec.
Myslím, že se nám o té uličce bude ještě dlouho zdát.

Chodily jsme... A chodily. Potom náš Gina zavolala na večeři na něco, čemu říkala "Maminčina bašta."
Bylo to moc dobré.

Po jídle nám Tom ukázal místní hospůdku. Osazenstvo bylo velmi milé.

Dlouhý den plný emocí a zážitků pomalu dospěl ke svému konci.

Pondělí, 24. 8. 2009

Nejdřív nám Margaret udělala dobrou snídani. Dalo by se říci "anglickou", ale vzhledem k tomu, že jsme v Callanu, by toto označení
nebylo korektní.

A potom už přijíždí Gina a vracíme se do Paws. Čeká nás mnoho práce. Nejdříve vyvenčit pejsky určené k adopci do České republiky. Chceme je trochu poznat a nafotit je.
Nezahltím vás, milí čtenáři, teď spoustou fotek, které stejně najdete ve fóru spolu s profily dotyčných hafanů, takže jenom pro ilustraci
kamarádský nosálek Peader (doufám, že je to on, a že se mi kluci ušatí nepletou).

A už přichází Tom, a že musíme s několika pejsky k vetovi a potom se jet podívat na čtyři greyhoundí puberťáčky (ve fóru jim říkáme "černoušci"), kteří momentálně nebydlí v útulku, protože je plný, ale u jednoho chovatele a trenéra, kterému Paws za jejich pobyt tam platí.
Takže nejdřív ta veterina. Dvě fenečky čeká kastrace a potom tady máme urgentní případ - kříženec dalmatina, kterého lidé z městečka přivezli s tím, že jim ležel na pozemku. Kluk je na tom hodně zle. Zdá se, že ho srazilo auto, chodí s velkými obtížemi.

Tak jedeme... Cestou tam si povídáme a dozvídáme se krušné věci.
Jako např. to, že ta dvě malá, černá štěňátka ze včerejška (foto výše) dnes zemřela... Au...
Anebo to, že když se pes dostane do takzvané odchytové stanice (obdoba španělské perrery), zbývá mu 1-5 (!!) dní života.
Jeden den v případě, že ho tam dopraví běžný občan, pět dnů v případě, že ho přiveze odchytová služba. Pokud se v této době o psa
nikdo nepřihlásí, je utracen.
Mám knedlík v krku. Mrazí mě... a to doslova. Vím totiž, že v takové stanici v Dublinu byla naše Dakota. A vím, že také další z našich adopťáků.
Lidé od Paws to v jejich případě stihli včas. Co kdyby nestihli?! Nechci na to myslet a stejně mě to neúprosně napadá.
Mnohdy to ale není ani o tom, zda stihnou či nestihnou, ale zda mohou nebo nemohou. Věřte, že v Paws dělají vše proto, aby slovo "Nemůžeme" neexistovalo. Útulek má ovšem svou kapacitu, kterou nelze donekonečna nafukovat.
Je-li plný pejsků čekajících na adoptivní rodinky, kam tedy s dalšími pejsky čekajícími na smrt?
Tom povídá, že denně jsou v Irsku takto v odchytových stanicích utraceni 32 psi. Děsivá čísla.

A jsme na veterině.

Ostatně - znáte "lidský věk" svého psa či kočky?

Teď se jedeme podívat k Davesovi na čtyři greyhoundí "tanečníky", chcete-li koníky a skákavce. A pátý, který zde čeká,
než se v Paws uvolní místo, je dvouletý Peader. (Další černý Paddy, tenhle má ale kratší nos.)
Odrostlá psí děcka, tančící, nohatá stvoření jsou tak užasná, milounká, přátelská a nevycválaná.
Vraštím čelo při tom, jak Tom povídá trochu o jejich historii... při tréninku nebyli dost rychlí, a tak měli být zlikvidováni.
Nestalo se tak jen díky rychlé akci Paws.
Aby se nám nepopletli, daly jsme jim různé obojky. Jejich fotografie opět naleznete ve fóru, zde několik ilustračních:

Vracíme se zpět, přesedáme do auta k Gině a jedeme se podívat na naše staré známé - Wordsey, Juiceho, Toma a úžasňáka Beníka.
Tahle parta bydlí momentálně u Carol, která chová a trénuje greyhoundy. Její závodníci i vysloužilci se spolu vesele prohánějí v jednom výběhu. Tak to má být! :-) Pokud by všichni chovatelé a trenéři sdíleli tento přístup, bylo by po problému.
Carol rovněž pomáhá s péčí o cizí greyhoundy určené k adopcí, kteří buď vyžadují zvláštní péči anebo pro ně není místo v útulku Paws.
(Tato služba je ovšem placená.)

Vracíme se zpět do útulku, musíme nafotit ještě několik lurcherů. A tak se společně procházíme a sluníčko pomalu zapadá.
Hotovo. Zavíráme za sebou dveře budovy a bránu.

Ještě jednou se otáčíme...
Je nám moc líto, holky a kluci, že vás všechny nemůžeme vzít s sebou.
Zatím to nejde, i když vy samozřejmě nechápete proč.
Budeme vám ale hledat mámy a táty.
Tak ahoj za nějakou dobu u nás.

Úterý, 25.8. 2009

S velkým úpěním vstáváme, hážu do sebe kafe, Terezka čaj a už je tady Tom, v autě má naloženého Tygříka.
Jede se k psí babičce pro Pupinka. A potom rychle na letiště do Dublinu. Deirdre všechny a všechno řídí. :-))

Poslední chvilky kluků na irské půdě.
Přebírá si je letištní personál.
Loučíme se s Deirdre i Tomem.
Jdeme najít svoje letadlo směr Frankfurt.
Nashledanou v Praze.

let D back

(Fotografie z příletu do Prahy naleznete zde: Jak jsme přiletěli)