Adopce chrtů - Greyhound Adoption Czech Republic

Adopce psů - greyhound, galgo, lurcher a podenco

Přejít na obsah

Jak jsme přišli k adopci...

Zde pište o tom, jak jste se k adopci dostali...

Re: Jak jsme přišli k adopci...

Příspěvekod Dona v 16 úno 2011 21:06

Ad Zuzcha: pobavilo mě to ježdění na motorce. Našeho Bena jsem taky občas svezla s mým současným mužem na motorce (krátké trasy v batohu) a občas i v sajdě :69:
Dona
 

Re: Jak jsme přišli k adopci...

Příspěvekod Zuzcha v 16 úno 2011 22:25

:oops: já si ho posadila před sebe na sedačku a předníma ležel na nádrži :oops:
Zuzka, Laura a jejich smečka Suri a Butch (greyhounds) a pan Šedivý
Uživatelský avatar
Zuzcha
 
Příspěvky: 848
Registrován: 03 čer 2010 16:34
Bydliště: Praha

Re: Jak jsme přišli k adopci...

Příspěvekod Zuzcha v 16 úno 2011 22:59

Romčo .. jaké závody? Parkur?
Zuzka, Laura a jejich smečka Suri a Butch (greyhounds) a pan Šedivý
Uživatelský avatar
Zuzcha
 
Příspěvky: 848
Registrován: 03 čer 2010 16:34
Bydliště: Praha

Re: Jak jsme přišli k adopci...

Příspěvekod luckah v 17 úno 2011 10:30

Tady se to hezky rozjelo... tak já vyrůstala mezi zvířenou od malička. Napřed jsme měli jen jednoho pejska, pak jsem odněkud přitáhla poloutopené kotě a pak už to jelo - měli jsme i slepice, husy, nutrie, měla jsem i potkánka,agamu vousatou a ještě dneska mají naši 2 psy, 2 kočky, andulky, činčilu... Já si chrtíkama splnila sen mít velkého psa, po tom jsem toužila od dětství.
A co se koní týče - tak díky našemu sousedovi, který neměl sám děti a se mnou si děsně vyhrál, jsem přičichla ke koním, protože jeho bratranec měl poníka a soused mě tam od mých 4 let brával se povozit. Když jsem byla starší, tak jsem nastoupila i do oddílu, po čase si udělala licenci na parkur, ale pak jsem šla na vysokou (bohužel žádná hnojárna, ale elektrotechnika :) ) a nebyl nějak čas. Po vysoké jsem se ke koním vrátila, ale už jen rekreačně a pro změnu na western.
Koukám, že toho tu máme všichni dost společného :)
Lucka, Michal, duo černoušků Jack a Danuzi a útulkář Bobeš
Uživatelský avatar
luckah
 
Příspěvky: 556
Registrován: 20 říj 2009 13:27
Bydliště: Klatovy

Re: Jak jsme přišli k adopci...

Příspěvekod ordeel v 17 úno 2011 11:34

Ad Zuzcha: jj jezdila jsem převáženě parkury, drezurku vždycky jen, když zrovna pořádal náš klub, jen tak pro zpěstření. Parkury většinou "L"....ty jsi jezdila co Zuzcho?
ordeel
 

Re: Jak jsme přišli k adopci...

Příspěvekod Zuzcha v 17 úno 2011 11:49

Teda to koukám jako blázen, holky ... zdá se že jsme tu všechny jedna banda :105: :113: :41:
No jo, jenomže Vy jste proti mě skoro profíci, já jsem z té školy (Březnice)odešla těsně před licencí :)), nejraději jsem se "westernově" brouzdala krajem v anglickém stylu :lol:.
Dnes když příležitostně sednu na koně, tak mám větší ambice po přeježďování, každýho koně začnu hned zpracovávat pod sebe (což je docela sranda, protože to chci po náhodných provozácích) takže teď bych se asi věnovala drezuře ... tedy mít na to čas :lol:
Zuzka, Laura a jejich smečka Suri a Butch (greyhounds) a pan Šedivý
Uživatelský avatar
Zuzcha
 
Příspěvky: 848
Registrován: 03 čer 2010 16:34
Bydliště: Praha

Re: Jak jsme přišli k adopci...

Příspěvekod Zuzcha v 17 úno 2011 11:58

mimochodem, pokud by se udělal důkladný průzkum majitelů adoptovaných chrtů, a vyšlo by z toho že nás je koňáků fakt dost, šoupla bych letáky do všech jízdáren, jezdeckých klubů apod. - bude tam velký potenciál :67: :69:
Taky musím přiznat že mne vždycky brali velcí psi, a závodní chrti, to je skoro jako mít koně že :) , taky většina lidí co potkáváme mi říká, že mám dostihový koně :lol: , ještě jak mají na sobě ty deky (oblečky) ;)
Zuzka, Laura a jejich smečka Suri a Butch (greyhounds) a pan Šedivý
Uživatelský avatar
Zuzcha
 
Příspěvky: 848
Registrován: 03 čer 2010 16:34
Bydliště: Praha

Re: Jak jsme přišli k adopci...

Příspěvekod Zuzík v 27 úno 2011 04:02

K adopcím jsem přišla jako slepý k houslím. Jednou před vánoci jsem viděla reportáž na Nově ve zprávách. Psy jsem vždy milovala, ale toto mě šíleně vzalo. Manžel nelenil a vyhledal stránky Gacru no a bylo vlastně vymalováno. Já jsem při prvotním pročítání bulela jak blázen, ale pak jsme se rozhodli, že si jednoho vezmeme a pro mě začalo neuvěřitelné chrtí šílenství. Manžel nejdříve myslel, že chrti mohou být venku a že mu udělá zataplenou boudu, ale jak jsem se tak prokusávala forem a vším možným, tak bylo jasné, že to bude gaučák. I to vzal na milost (i když občas teď hudruje, že to neměl dělat). Začala jsem poctivě číst naprosto vše, co tu bylo k přečtení, abych věděla co a jak. Co mě čeká, jak to udělat s malým dítětem a hlavně k kočkama. V nabídce jsem se zamilovala do Tommyho, který tam byl už velice dlouho, protože měl v Irsku havárii a bál se cestovat a také to byl takový obávaný zabiják kočiček. Nicméně nejen moje umíněnost, ale úžasná snaha tady všech lidí v týmu zapříčinila to, že mi Tommy leží hezky doma. Cesta byla dlouhá, musela jsem dost čekat, v Irsku ho nechtěli moc pustit, aby cestu vůbec přežil, ale zvládl to.
A tak se ze mě stal naprostý chrtí fanatik a kdybych mohla, tak tu mám chrtí stádo. Ale ono jednou bude a basta. Počkám si, až dětičky povyrostou a pak už mě nic nezastaví, ani manžel :-)
Zuzka, Luďěk, dětičky Ben a Anička, číči Zrzek, Sisa, Minie a Buclík a zlatíčko Tommy s bláznivým Aminem + sem tam nějaké to psisko navíc
Zuzík
 
Příspěvky: 727
Registrován: 15 pro 2009 22:53
Bydliště: Jenišovice u Mělníka

Re: Jak jsme přišli k adopci...

Příspěvekod Dona v 27 dub 2011 14:19

Verda psala, jak si jeli pro Majlu a koukám, že tu sice píšu o svém prvním psu, ale ne o tom, jak se u nás objevila Dona. HOlky spí poo, tak se můžu rozepsat.
V Praze jsme s přítelem bydleli v podnájmu a já si říkala, že pes bude až do vlastního, jenže... jednoho dne mě mamka poslala jen tak (to si pak asi pěkně vyčítala) odkaz na článek o tom, co se děje s vysloužilými závodními chrty z Irska. To bylo začátkem září 2007. Všichni jsme to někde viděli - ty obrázky oběšených a vyhladovělých psů.
Samozřejmě mě to vyděsilo a hned jsem zabrousila na internetové stránky adopce, kde byla také nabídka psů, kteří měli do ČR přijet a někteří ještě nebyli rezervovaní. Nevím, co jsem dělala dřív, zda psala mail nebo to konzultovala s přítelem. Přítel řekl, že pokud jsem přesvědčená o tom, že to zvládnem, tak mě v tom podpoří, odpověď na email byla, že pejsci jsou již rezervovaní všichni. K tehdejšímu prvnímu velkému transportu 40ti pejsků jsem se sice nedostala, ale adopce už ve mě byla zakořeněná. Domluvila jsem si tehdy návštěvu u paní, která adopce organizovala a s přítelem jsem se tehdy byli podívat na živého adopťáka Willyho. Byl úžasný - celou dobu byl u manžela a nechal se drbánkovat. Bylo rozhodnuto. Půjdeme do toho!
Na další adopťáky se sepisoval pořadník, my jsme byli kdesi vzadu.
Další setkání s adopťáky se konalo u brněnské přehrady, kde Zuzka od Enynky zajistila oplocený areál kempu a přijelo tam tak do dvaceti adopťáků. Tam jsem viděli i druhou stránku adopťáků - jejich razantnosti a chuť lovit - k úrazu tam přišli wipeti od Zuzky Dousoudilové, majitelky adopťáčka Edwina.
Osudové pro nás bylo setkání s Deirdrou. Přiletěla někdy v listopadu 2007 a setkali jsme se s ní v kavárně Slávie. Můj tehdy už muž byl z těch, kteří anglicky zvládá víc než dobře, Deirdře se evidentě zalíbil, takže konverzovali a konverzovali. Pak jsme se přesunuli do nějakého klubu na Floře, kde se k nám přidala panička od Swifta a Martina se Stelinkou. Jaké bylo překvapení všech, když před manžela Deirdra vytáhla papíry s obrázky irských chrtů k adopci (do té doby se o nich nezmínila) a nabídla mu, že si má psa vybrat. Koukl po mě, já mu odkývala ať si vybere (nevěřila jsem, že by to opravdu vyšlo, byli jsme na konci pořadníku..) a on ukázal na zlatou fenku jménem Dona. Deirdra vzala tužku a napsala k ní RESERVED nebo BOOKED :shock: .
Pak už to šlo nějak rychle. Vzhledem k tomu, že jsme byli "prověření" a u Deirdry jsme měli zamluveného psa, celý pořadník jsme přeskočili a pejska z nabídky jsme si měli zarezervovat. Bohužel Dona mezi pejsky zaslanými Deirdrou z Irska nebyl a tak jsme si za ni vybrali fenku Sofii. Transport měl přijet těsně před Vánoci, do toho někdo v Irsku onemocněl a tak měl být transport odložen. A tak se hlasovalo, kdo by chtěl psa hned a kdo raději až po vánočním shonu. Já jsem nechtěla čekat, chtěla jsem pejskovi vše přizpůsobit. Byl dohodnut tedy malý transport - auto vypravené z Čech. A začlo těšení - v práci ze mě museli být na mrtvici. Trochu jsem byla smutná z toho, že když psi z Irska odjížděli, bylo mi zděleno, že Sofie v transportu není. A už asi víte, kdo přijel - naše Dona.
Auto jelo rychleji, než se očekávalo a tak byli pejsci v Praze o den dříve. Když jsem se to dozvěděla, nechala jsem práci prací a jela jsem za nimi. Ruce na venčení pejsků byly potřeba, tak jsem bafla vodítka těch, co byli na řadě a obhlížela jsem, kde je asi ta naše. S venčitelem naší dámy jsem si pejsy prohodila a Donu už jsem nepustila. Předávání pejsků bylo sice až následující den, ale já už si Donu vezla domů, jen druhý den jsem si večer dojela pro smlouvu a ostatní náležitosti. Velkého předávání jsem se tudíž neúčastnila. Vynahradila jsem si to ale při každém dalším transportu, u kterých jsem nikdy nechyběla ať byli v Praze či jinde.... teď už ty transporty sice nezvládám, ale pokaždé si na to na všechno vzpomenu. {5;35}
Dona
 

Re: Jak jsme přišli k adopci...

Příspěvekod stana v 27 dub 2011 15:29

A Donuska je opravdu zlaticko.
stana
 

PředchozíDalší

Zpět na Jak jsme přišli k adopci

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 2 návštevníků

cron