....tak sme byly navštívit veterináře. Paníčka to odkládala už moc dlouho a už nebylo fakt zbytí. Nástup do auta proběhl podle zavedených pravidel. Při spatření otevřených dveří auta nasadil tempo a vlítl na zadní sedadlo s takovou vervou, že vzal sebou i mě...jak jinak

. Z něžného obra se v případě zájmu o cokoli stává neurvalý kopyto, co jde přes mrtvoly /především moje/. Naštěstí jsem už zvyklá na tyhle výpadky Čendova slušného chování a ruka zůstala nedotčeně připojena k tělu :-bd .....kdyby jen věděl blbec, kam se tak žene. Záhy ale zjistil, že tenhle výlet nebude jen tak. Při vstoupení do čekárny se ze sebevědomého buldozeru stává opět vychovaný andílek, co by nejraději zase zpátky domů na gauč, pokud možno ihned. Tedy z velkého psa, se jako mávnutí proutku stává mikroskopicky malé nešťastné štěňátko, ze kterého jsou vidět jen vytřeštěná prosebná očka a zbytek 34 kilového těla jako by vysublimoval. Naštěstí /pro něho/, nejsem pomstichtivá a vzala jsem ho do ordinace, kde mu parťáka při "vraždě" dělal další krtí adopťáček. Říkají mu Bedříšek /neplést si ho s Danči Bedříškem/ a je poloviční než náš Čenich.... nicméně v tu chvíli se sily přelily a ten sebevědomej v ordinaci nebyl Čenda, nýbrž o deset kiko lehčí Béďa. Po důkladné prohlídce jsme přistoupily k samotné akci. Nejprve vyčistit ouška...řev jak u řezníka, Bedříšek v uctivé vzdálenosti s opovržlivým výrazem říkající "proč tak řve, hrdina?"...následně vyčítavý pohled Čendy směrem ke mě. Pak už doktorka, mimochodem moc fajn holčina a majitelka Bedříška, připravila dvě injekce a hodila dotaz, zda bude následovat další hysterická scénka. Nevím, snad byl Čenich ještě pohroužen do svého smutku a mé zrady...ani jednu včelku nezaregistroval. S úlevou a volností na srdci, že se ten pes neznemožnil podruhé během 5ti munut, jsem ho pustila z vodítka a dopřála mu za odměnu trochu volnosti. No, pojal ji trochu po svém a přímou cestou to vzal do vedlejší místnosti plné psích dobrot. Vyluxoval spodní polici na kterou dosáhl, důkladně se nechal podrbat veterinářkou, dostal na cestu do pytlíku uzený ucho a šli jsem oba spokojeně domů :-h.
Nemusím asi dodávat, že doma byla nastolena ten den tichá domácnost. Až večeře černého chlapíka trochu odměkčila. Na oznámení "ňami ňami" se ležérně zvedl z mého! gauče a dostojným krokem se přesunul k plné misce, následně si o mě utřel omaštěnou tlamu na důkaz podmínečného odpuštění a vrátil se zpátky do obýváku k TV.